Hledači Lochnesek, Yetti a ideálních partnerů mají mnoho společného. Především víru v nemožné a dlouhou osamocenou cestu s velmi nejistým výsledkem. O ideálních partnerech, seznamování a vztazích jsem si povídala v rozhovoru s The Student Times (E15.cz).  Níže zkrácená verze.

Jsou dnešní lidé osamělejší než dřív? A pokud ano, jak to proměnilo proces randění či pak samotné vztahy?

Máme čím dál více dat, které ukazují, že samota vzrůstá – někdy se mluví až o její epidemii. To asi do jisté míry souvisí s vyšší individualizací ve společnosti. Spoustu našich aktivit, ať už je to zábava, práce či komunikace, se přesouvá do kyberprostoru. Lidé jsou sice propojení, ale fyzicky vlastně často sami. S tím souvisí  i úpadek komunitního života, čím dál více činností se dá dělat individuálně online – učit se nový jazyk, poslouchat hudbu, sledovat přednášky – takže není potřeba se kvůli tomu scházet a budovat komunitu.

Toto pochopitelně ovlivňuje i seznamování. Mladí lidé se mezi dvacítkou a třicítkou hodně zaměřují na své kariéry, na své studium, vztahy jdou trochu do pozadí. Když pak začnou přemýšlet o partnerském vztahu a rodině, často jim chybí prostředí, kde by partnera mohli poznat.   Nejčastěji se lidé seznamují ve škole, přes kamarády, v práci. Na těchto třech místech se tvoří silné vztahy, ale škola končí kolem pětadvaceti let, v práci se lidé tak často nemění, pokud tam nepoznáte někoho hned na začátku, a kamarádi jsou také něco, co se s věkem ustálí a nový příliv není tak velký. Moji klienti často zmiňují, že se jednoduše nemají kde seznámit.

Je stále zřetelný rozdíl mezi chováním mužů a žen při seznamování a randění? Nebo se to s postupnou emancipací vyrovnává?

Ano, rozdíl tam pořád je. Osobně mi přijde zajímavé, že se gender role silně projevují i v seznamování přes internet. Pro spoustu žen je na seznamkách velkou bariérou muži napsat a oslovit ho jako první. Založí si profil, ale nikomu nepíší a na zprávy jen odpovídají. Zatímco mužům většinou nikdo nepíše, takže musí být těmi aktivními. Pro nemalé procento mužů je to náročné, protože jsou situací tlačeni do pozice psát desítkám i stovkám žen, aby dostali vůbec nějakou odpověď. Odpověď často nepřichází, protože ženy bývají naopak zprávami na seznamkách zavaleny, a tak už na všechny neodpovídají. Takže je to takový začarovaný kruh.

Druhý gender aspekt seznamování souvisí s tím, čemu v sociologii říkáme sňatkový trh – tedy dynamika párování. Pro muže mezi dvaceti a třiceti lety je seznamování zvlášť náročné, protože preferují své vrstevnice. Ale ženy mezi dvaceti a třiceti jsou atraktivní skoro pro všechny muže od dvaceti do padesáti. Mladí muži mají tedy seznamování objektivně trochu těžší. Stejně jako ženy mezi pětatřiceti a čtyřiceti, které v tomto věku kvůli sobě nebo kvůli tlaku okolí většinou už intenzivně přemýšlí o rodině či partnerském vztahu. A zase mají zájem o své vrstevníky, muže kolem čtyřiceti. Jenže ti jsou žádaní i mezi mladšími ženami, takže konkurence je zde zase větší.

Studie ukazují, že určitá část mladých lidí chodí na seznamovací aplikace z nudy a část aby si nahnala sebevědomí. Pokud už nerandíme jen kvůli sňatku, změnil se s časem i účel randění?

Pokud to vezmeme takto historicky, tak forma seznamování se určitě proměňuje. Za poslední dvě dekády je seznamování více o zábavě a ne „jenom“ o hledání partnera. Avšak i přes bouřlivé titulky v médiích data ukazují, že ve srovnání s generací našich rodičů nejsou dnešní mladí nijak divočejší či nevázanější. Se sexem pořád začínají v průměru kolem osmnácti let a mají podobný počet sexuálních partnerů jako jejich rodiče. Seznamování je ale díky technologiím jednodušší, nové single lidi máte pořád na dosah ruky ve svém mobilu.

Ale se snadnějším objevováním nových partnerů přichází i stav, kterému se říká paradox výběru. Máte tolik možností, které nikdy nekončí, že je těžké udělat závazek. V jednu chvíli si totiž musíte říct, že tohle rande je na nějakou dobu to poslední a posunout pozornost od seznamování k budování vztahu. A to je pro některé lidi náročné. Je to fenomém popsaný v literatuře partnerských vztahů a setkávám se s tím i ve své praxi. Pro klienty je těžké se pro někoho rozhodnout,  když v mobilu mají stovky, ne-li tisíce dalších potenciálních partnerů.

Takže jsme hodně vybíraví? Nebo je to tím, že díky velkému množství možností věříme na „toho pravého“, kterého chceme potkat?

Jedním z faktorů jsou vysoké nároky. My dnes od partnerů očekáváme docela dost a to je jedna z věcí, která se historicky proměnila. Dříve byla očekávání od partnera v porovnání s dneškem minimalistická – další síla do domácnosti, schopnost postarat se o děti, něco vydělat. Přátelství lidé nacházeli ve své komunitě, měli silnější vztahy s širší rodinou. My teď od partnerů očekáváme zaprvé toto historické minimum, ale také hluboké přátelství, skvělý sex, podporu, sdílení, seberozvoj … Je toho spousta a to je někdy náročné najít v jednom člověku. To také bývá velké téma v mých konzultacích, představy o budoucím partnerovi jsou někdy velmi široké a těžko splnitelné.

Je paradox výběru dobrou strategií? Vyplývá z výzkumů, že existuje ten jeden opravdu skvělý či pravý partner?

Vyplývá spíše, že potenciálně kompatibilních partnerů je docela dost. Asi pro každého z nás nebude na světě ideální partner, tedy jen ten jeden či ta jedna pravá (nebo-li „soulmate“) a za to můžeme být rádi. Seznamování by pak bylo docela náročné. Myslím si, že partnerství a láska není nic, co by bylo černobílé a co buď mezi dvojicí je nebo není, ale spíše něco, na čem se dá pracovat a co lze rozvíjet . Být dobrým partnerem či partnerkou je dovednost, která se dá naučit.

Měli bychom tedy energii přesunout z neustálého hledání do toho, abychom se my sami stali dobrými partnery?

Ano. Myslím si, že to je práce na obou stranách. Určitě chcete najít někoho, kdo se k vám bude hodit, bude mít podobné hodnoty a představy o partnerském životě. Ale na druhou stranu je to i práce sama na sobě, musíte dobrého partnera najít, ale zároveň se jím či jí i stát.

Jaké jsou největší rozdíly v tom, jak přistupuje dnešní mladá generace k partnerským vztahům a jak k nim přistupovali jejich rodiče (lidi, kteří měli v 90. a 80. letech děti)?

Partnerské preference se zas tolik neproměnily. Zrovna jsme na to s kolegyní ze Sociologického ústavu připravovaly malé srovnání napříč posledními dvěma generacemi a lidé stále hledají partnera, který bude zodpovědný, inteligentní, otevřený dětem a partnerskému životu. V oblasti partnerských vztahů ale jasně zaznamenáváme ty proměny, o kterých se hodně mluví : lidé se méně berou a mají děti později či vůbec. Mladí lidé jsou také otevřenější různým alternativním formám soužití, od velkého nárůstu nesezdaného soužití, až po menší extrémy jako jsou polyamorní vztahy, kdy lidé mají paralelně více partnerů. Vypadá to, že častější je také oddělování lásky od sexu. Populární je například koncept friends with benefits (přátelství s výhodami), kdy spolu dvojice sexuálně žije a tráví čas, ale nedefinují se jako partneři.

Přidává individualizace i k tomu, že se v budoucnu nebude život trávit jen s jedním dlouhodobým partnerem, ale že jich za život změníme více, podle toho, jak se sami budeme měnit?

Ano. A myslím, že takto to už do jisté míry je. Říkáme tomu sériová monogamie. Je už jen málo lidí, kteří mají jednoho partnera po celý svůj život. Dnes mají lidé ve chvíli, kdy zakládají rodinu či vstupují do manželství, za sebou v průměru tři až čtyři vztahy. A protože se část manželství následně rozpadá, tak v následujících fázích života navazují další vztahy. Je možné, že míra tohoto fenoménu bude vzrůstat i vzhledem k vysokým nárokům, které v dnešní době vůči svým partnerům lidé mají. Pak možná budou častěji reflektovat to, že v určité životní fázi se k nim hodí jiný člověk.

Není paradoxní, že dnes vztahy postrádají stabilitu a celoživotnost, přestože v minulosti byl většinou první vztah zároveň tím posledním? Jak to, že naše zkušenosti z randění a předchozích vztahů nevedou k tomu, že si vybereme správného partnera s kterým dokážeme mít i onen dlouhodobý vztah?

Řekla bych, že je to tím, že lidé se v průběhu života mění. A je velmi těžké odhadnout jakým směrem se v budoucnu budete měnit vy a jakým váš partner. Očekávání od partnera v pětadvaceti a ve třiceti se může proměňovat během následujících dekád, stejně jako se zřejmě budete proměňovat vy. Spousta párů to zvládne a proměňují se spolu. Ale pořád bude určitá část lidí, kteří se vydají každý jinou cestou a pak se více či méně kultivovaně rozejdou. I přesto bychom ale měli jako společnost podporovat, aby se lidé před nějakým větším závazkem dobře znali a pak na svém vztahu pracovali. Rozchodu to možná nezabrání, ale samotný průběh vztahu může díky tomu být příjemnější.

Celý rozhovor na webu E15 zde.


markéta šetinová
Markéta Šetinová

Jako psychoterapeutka a koučka se specializuji na práci s nezadanými. Singles pomáhám najít a užívat si partnerský vztah. Více o mé práci zde.  O termín konzultace mi můžete napsat na marketa@modernilaska.cz, mou práci sledujte i na Facebooku a Instagramu

  • https://plus.google.com/+MartinProkop1979 Martin Prokop

    Tak z moderátorských zkušeností sem pozoroval, že léčit si své ego na seznamkách nechodí již jen mladí. Ikdyž ti dávají spíše přednost ONS aplikacím. Zatímco starší osoba se bude seznamovat na seznamce jako takové, nebo univerzální sociální síti .

    Ohledně rozdílu v genderu pokud se budeme mluvit o tvz evolučních vztazích a tak jsou muži také tlačeni časem (přírodou). Protože potomek za ideálních podmínek, až bude dospívat, by měl mít opozici. Nebo obecně rodiče, kteří mají dostatek síly. Strhaný senior vs náctiletý potomek také není moc zárukou kvalitní výchovy.