Už jen to slovo – nevěra – má obrovský náboj. Stud, vztek, rozvod, podvod, ublížení. Máloco dostane pár k psychoterapeutovi s takovou jistotou. Máloco ukončuje vztah tak rychle. Nevěra existuje stejně dlouho jako monogamie a aspoň nepřímou zkušenost s ní máme skoro všichni. Dnes vše navíc zjednodušuje internet – seznámit se s novou ženou nebo vyhledat na Facebooku bývalého přítele je otázka pár kliků. Přesto o nevěře skoro nic nevíme, shrnuje psychoterapeutka Esther Perel v knížce The State of Affairs.
Nevíme, co to je.
Jasně, sex. Ale pak je to taková zamotaná šedá zóna. Co třeba sexy konverzace na Facebooku, hluboké přátelství mezi mužem a ženou, opilý polibek s kolegou, procházení fotek na Tinderu nebo večeře s ex (o které doma nic neřeknete)? Dobrý příklad je třeba porno. Manželce nevadí, že se její muž občas dívá na videa na PornHub. Ale zpozorní ve chvíli, kdy si manžel začne s pornoherečkou povídat po Skypu a ze sledování videí se stane dost sexy video chat. To už je nevěra, říká manželka. Manžel oponuje, ať laskavě neblázní, že je to jen individualizovaná pornografie. Není jedna definice nevěry. A ta vaše se může lišit od toho, jak ji definuje partner. Je fajn nápad se o tom spolu pobavit dřív, než na pohovce v manželské poradně.
Nevíme, kolik lidí podvádí své partnery.
Když někde přednáším o sociologii lásky a zmíním nevěru, skoro vždy následuje otázka, jaké procento lidí je nevěrných. Výzkumy ukazují, že něco mezi 29 % – 75 %. Docela velký rozptyl? Souvisí zaprvé s tím, že každý si nevěru definuje jinak. Zadruhé, že lidi ji neradi přiznávají a často nemají zrovna chuť svěřovat se dotazníku. Vše ale nasvědčuje tomu, že stoupá počet nevěrných žen. Může za to emancipace. Zatímco za plotnou se jiní muži potkávají těžko, v práci už to jde výrazně lépe. Pokud se počet nevěrných mužů a žen přibližuje, trochu to nabourává představu, že muži jsou nevěrní tak nějak od přírody. Co když se nevěra neodvíjí od pohlaví ale prostě od příležitosti?
Nevíme, proč to lidé dělají.
V manželských poradnách se nevěra často vnímá jako důsledek nefunkčního vztahu. Kdyby doma vše klapalo, nevěrník nebo nevěrnice by neměli důvod hledat někoho jiného. Někdy to určitě platí, říká Perel, ale jindy je to spíš o osobní identitě než o nespokojenosti s partnerem. Není nevěra i příležitostí vyzkoušet si, jaké by to bylo, kdybychom žili jiný život? Nehledáme tajný vztah, aby nám ukázal další formy sebe sama? V tu chvíli ale musíme terapeutickou práci – nebo i vlastní sebereflexi – dělat jinak. Není nutné hned překopávat primární vztah, ale soustředit se spíš na to, jak lépe poznat sebe sama bez ubližování ostatním.
Závěrem malá poznámka pod čarou. Esther Perel fandím a její knížka je zajímavý psychologicko-sociologický exkurz do tématu, o kterém se většinou píše s mnohem větším soudem. Ale pořád vychází z příběhů lidí, kteří za ní přišli do terapie. Jenže je i skupina těch, kteří nevěru prožívají, nikdy by ale pomoc psychoterapeutů nevyhledali. A ti to můžou mít úplně jinak, než Perel vypráví. Obecně mi přijde, že psychoterapeuti lehce nabydou dojmu, že už viděli všechno. Pravděpodobně to ale není pravda a na to je myslím důležité během čtení jejich teorií – nebo jejich blogu – nezapomenout :).
Jako psychoterapeutka a koučka se specializuji na práci s nezadanými. Singles pomáhám najít a užívat si partnerský vztah. Více o mé práci zde. O termín konzultace mi můžete napsat na marketa@modernilaska.cz.
